Odlesky vody




Vesmír, do tmy položen,
sen noci dávné není vyložen.
Báseň z úst ticha hvězd,
odmlčel se ruch zemských měst,
naslouchá.

Když mlád by ještě svět,
na zemi nebyl ani květ,
sužovala ji věčná škoda,
protože jí chyběla voda.
Stvořitel to viděl,
hned se za své dílo styděl.

Tu poručil on vodní panně,
aby zalila kopce, stráně.
Ona poslechnuti chtěla,
avšak tři podmínky měla.

Šaty chtěla míti tři,
nad tím podivili se i její bratři.
"Nač ti budou sestro naše?
Přej si radši více kaše!"

Víla krásná chtěla být,
v nich věnce jara vít,
v každé kapce vody žít.

První podmínkou byly tedy šaty sluneční,
ať září a ať vypadají jako taneční.
"Celý den v nich chci skotačit,
na hodin dvanáct musí vystačit."

Druhé přání byly šaty barvy měsíce,
a k nim ať přidá měsíční střevíce.
Podpatek z bílého křišťálu,
poté jej ozdobí snítkou dříšťálu.

Třetí chtěla barevné šaty,
lehké, jako z nejjemnější vaty.
"Šest barev chci," víla pravíc,
"a modrou indigovou navíc."

Splnil jí všechno stvořitel,
najednou byl i on její přítel.
Zalila vše vodní panna,
brzy se dočkala rána.

Jakmile vysvitli paprsky sluneční,
lidé viděli ve vodě její krok taneční.
Všude záře, třpyt a třpyt,
do očí pálí jako břit.
To na sebe slunční šaty navlékla,
hned po západu zase vysvékla.

Na kraj padlo noční ticho,
panna opět obléká šaty na svoje břicho,
tentokrát s měsíčními barvami,
odlesk vody pozoruje rak s žábami.

Jitřenka nad obzor vychází,
slunce se po nebi prochází.

Z jihu přilétá vojsko mraků,
černí, hroziví, jak kupa draků.
Hromy, blesky, všechno práská,
schovala se vodní kráska.
Vítr kvílí, vítr fičí,
země, nebe, všechno řičí.

Paprsek slunce oblak roztrhne,
déšť nový se z oblohy vrhne.
Světlo tou vodou prochází,
víla nakonec vychází.

Vyšlape barevnou dráhu,
oblou, až k božímu prahu.
Vysoko se oblouk vypíná,
jas i déšť jej teď napíná.

Vodním proudem si spíná vlas,
neslyšíš její milý hlas.
Se šaty se točí stuhy,
tvoří sedm barev duhy.

Duha barví vzduch i nebe,
pokaždé osloví i tebe.
"Človíčku náš,
vody si važ."

Komentáře